Pochybné dedičstvo totality: Filmový dabing

Autor: Miroslav Nesrsta | 1.8.2017 o 17:01 | (upravené 2.8.2017 o 9:57) Karma článku: 4,41 | Prečítané:  1311x

Problematika dabing versus titulky ma priebežne zaujíma a preto veľmi zaujal článok VIP profesora Milana Zeleného na túto tému, ktorý tu uvádzam v pôvodnom znení, bez prekladu.     

Éra němého filmu byla krásná a vzrušující v tom, že filmové umění bylo tehdy vskutku mezinárodní, multikulturní a sdílené všemi - stačilo jen vyměnit kartičky s titulky a celý svět rozuměl. Opravdové umění.
Pak přišel zvuk a s ním i národní jazyk a nacionalismus, obzvláště v Itálii, Německu a Japonsku. Filmová kultura se stala kulturou národní a často i provinční. To by ještě šlo, ale objevily se i kultury dabingové, které si začaly částečně přivlastňovat, anebo se vtírat do umění jiných kultur. Film přestal být přirozeně celosvětový, přestal být tím původním, opravdovým uměním. Úsilí za restauraci filmové kultury je vytrvale mařeno kýčem a vtíravou provinčností dabingu 

Ptáme se již jen přízemně: Je lepší dabing nebo titulky? V některých kulturách na to nelze ani odpovědět.

První český dabing byl pořízen až v r. 1949 - teprve s nástupem komunismu a pod vlivem sovětské kinematografie. Barrandovský dabing zavedl nový výraz: „Česká dabingová škola“ – prostou sebenálepku, hraničící se sebechválou. Pověstné „Studio pro úpravu zahraničních filmů“ zdabovalo jako první sovětský film režiséra W. Korše-Sablina „Nebezpečná křižovatka“. 

Tzv. „zlaté období“ českého dabingu odpovídá rokům komunistické izolace v 50. a 60. letech, kdy se “angažovali” i dobří herci. Tato „česká škola“ dnes ztrácí úctu i sebeúctu kvůli propadu kvality, vysokým nákladům, klesajícím nárokům televize a prospektům digitalizace. Český dabing konečně převedl umělecká díla světové kinematografie na nejnižšího možného společného jmenovatele. 

Kromě “sovětismu” existují i další totalitní zdroje dabingu: fašismus a nacismus. Jde o výraz nacionalistické netolerance tehdejšího SSSR, Německa, Italie, Japonska a Španělska ke všemu úpadkovému, dekadentnímu a západnímu - tedy hlavně vůči tolik nenáviděné angličtině.

Původně v české kinematografii dabing neexistoval. Převládaly titulky, ale mnozí pamatují i Vlastu Buriana, který natáčel své filmy v (dnes moderních) několika verzích, např. v češtině a němčině. Greta Garbo natočila “Anna Christie” v anglické, německé a švédské verzi. Laurel a Hardy dokonce točili “Ghost at Midnight” (1930) v němčině, angličtině, francouzštině, španělštině a italštině. Nešlo o dabing: umělec zde ztvárňoval sám sebe v několika jazycích. Český dabing je odlišný: v podstatě přetlumočení a “úprava” uměleckého záměru v jiném jazyce a jinou osobou. 

Náklady na dabing jsou vysoké: 8-10krát vyšší než na titulkování. Dovolili jsme si je za totality, tak proč ne dnes, v tržním hospodářství? Za pouhých čtvrt až jeden milion lze degradovat celé jedno umělecké dílo. 

Kde na to ale brát peníze? Nevím. Slyšel jsem, že ČR dodnes vybírá zvláštní poplatky (také dědictví totality) z prosté držby rozhlasových a televizních přijímačů (ale ne snad z laptopů, mobilů, autoradií a radiobudíků). Z takových příjmů by se již dabovat a různě tlumočit dalo; výjímku prý mají jen oboustranně slepí a hluší… 

S něčím podobným se v USA nesetkáme. Je to hloupé, neprůhledné a nepostižitelné, založené na dobrovolnosti a zastrašování. Když už to musí být, proč neuvalit daňovou přirážku přímo na nákup veškerých přijímačů, aby to bylo fér, všichni to viděli a věděli - a nedalo se v tom nijak šidit?

Dabing není univerzálně rozšířený. V USA neexistuje vůbec, stejně jako ve Skandinavii a větších částech filmového světa. Za 30 let pobytu v USA jsem neviděl ani jeden dabovaný film. Kolja, Rozmarné léto, Lásky jedné plavovlásky, Ostře sledované vlaky a ostatní skvosty filmového umění - všechny byly uvedeny s titulky, aby se zachovala autentičnost uměleckého projevu. Jak byste dabovali “Kolju”, s tou vtipnou souhrou češtiny, ruštiny a slovenštiny? Těžko. 

Pohled na kinematografii jako na umění vyžaduje respekt pro zachování tvůrčího originálu a původního uměleckého záměru. Titulky jsou lepší pro náročnějšího, kulturnějšího diváka, lépe zachovávají uměleckou integritu díla a jsou výrazně levnější (v poměru 100 filmů s titulky na 1 dabovaný). 

Dabing a jeho přežívající eurokult pochází z Italie třicátých let a silného nacionalistického vlivu Mussoliniho. Stejně i v Sovětském svazu se objevil první dabovaný film již v roce 1935: americký „Invisible Man“. V Československu byl za okupace zdabován i Disneyův „Snowhite and seven dwarfs“, kde byl “upraven” dokonce i obraz (na postelích trpaslíků byla dokreslena česká jména). Snad jen „Asterix“ a „Obelix“ a americká „Anastasia“ unikly cenzorům jazykových schopností národa.

Kulturní dopady dabingu na vnímání kinematografického umění jsou schizofrenické. Při dabingu je projev původního umělce omezen na mimiku a koulení očima (jako v dobách němého filmu), zbytek je v ústech dabéra. Většina českých diváků si nedokáže představit herce jako Luis de Funés s jiným hlasem než Fr. Filipovského, dokonce ani s vlastním Funésovým hlasem ne. Jedna paní povídala, že Filipovského dabing je lepší než Funésův originál! Zamyslete se nad tímto JPP: jak může být kopie lepší než originál, v jakémkoliv umění? To již má s kulturou pramálo společného: jde o prosté vymazání originálního umění z národního povědomí (tím netvrdím, že de Funés je umělec).

Uvažte neomezené možnosti: napodobení Presleyho zpěvu je lepší než Elvis sám (V Německu dabují Elvise Presleyho filmy zcela běžně). Když český Kája "přezpívá" Luciana Pavarottiho, tak tím vylepší to přehnané "Bel Canto Italiano"? Když Lada obtáhne Van Goghovy slunečnice tlustou čárou, vylepší tím Van Gogha? Přepíši-li já Einsteinův článek květnatějším jazykem ... co tím docílím? Jde spíše o respektování originálu, o pochopení, že originální díla nelze „vylepšovat“, kopírovat, pajcovat anebo si dokonce přivlastňovat. 

Takhle „ambiciozní“ kultura by se asi daleko nedostala. Jsem tedy také proti překládání cizí literatury? Ovšemže ne: zde není hlasové či zvukové vyjádření součástí umělcova záměru. (Ale když jsem pozval jednu JPP na shlédnutí “Romea a Julie” ve Washingtonu, tak byla tato upřímně zaskočena - jak divně a nehezky zní její milovaný Shakespeare… v angličtině.) 

A co respekt pro umělce samého? Ne všechny národy a kultury by tolerovaly, aby jim většina světových umělců povšechně zněla v uších jako, na příklad, “Otakar Brousek”. Kolik Čechů jen tuší, jaký má hlas Jack Nicholson, Tom Cruise či Sir Anthony Hopkins? A kolika Čechům to vadí? V Česku je Nicholson naprostý “Fialka”, jen blýská očima a divně se šklebí - jeho unikátní hlas a ztvárnění role patří někomu jinému. JPP mi namítla, že o Nicholsona stejně moc nestojí. A máte to. (Slyšel jsem, že v Česku jsou i pornografická DVD “v českém znění”: copak jen asi dabují? Nesrozumitelná milostná úpění a vytí?)

A co jména? Mají se dabovat? Mussolini nesnášel cokoliv cizího, pouze italština mohla zaznívat z pláten. Film byl příliš důležitým nástrojem propagandy fašistického režimu. Ani původní jména herců nebyla tolerována – a tak byl z Johna Barrymora "Gianni" a z Charlie Chaplina “Carlo”? Že by tohle žádný Čech netoleroval? Máte pravdu. John F. Kennedy zůstává opravdu Jack - ne Honza.

Ale co čeští historici? Dodnes nerespektují jména jimiž jsou lidé pokřtění. Narodí-li se nějaký král jako Henry, Charles či John, je automaticky překřtěn na Jindřicha, Karla a Jana – tak hluboce v sobě tu nemoc máme. Ani si nevšimneme, že ostatní svět všechny naše Jany, Antoníny a Václavy úzkostlivě respektuje. Dokonce i Navrátilová je v USA Navratilova, zatímco Serena Williams je automaticky Williamsová, i když to není její jméno. Ale to jen tak na okraj, jde jen o drobné symptomy...

Naivní člověk by se domníval, že dabovat “Gone with the Wind”, “Farinelli” nebo “Chicago” je zhola nemožné. Není. Vyžaduje to jen trochu chutzpy - a opravdu specifický a zcela svérazný přístup k filmovému umění. Jak ale zdabujete ten šestijazyčný “Babel”, jehož účelem je právě jeho vícejazyčnost? Vím jen, že na tom někdo, a vím kde, velmi pilně pracuje…

V USA jsou trendy ve filmovém umění opačné. Ne jen, že se nedabují zahraniční filmy, ale i hollywoodské filmy se stale častěji produkují v originálních jazycích, tedy ne v angličtině. Na př. Mel Gibson natočil “The Passion of the Christ” ve dvou jazycích: aramejštině a latině, samozřejmě s titulky. Proč asi? No, aby Kristus nemluvil anglicky, jako třeba Charleton Heston. Pak to ale někdo zdabuje a jak mluví Kristus? Třeba i česky. Stejně tak Clint Eastwood natočil “Letters from Iwo Jima” v angličtině a v japonštině, také s titulky. A ten šestijazyčný “Babel” (Babylon?) jsem již zmínil.

Moc jsem si pochvaloval ČT2: daly se tam vidět i originální verze filmů. Pak jsem ale v r. 2007, právě na ČT2, shlédl jeden z klenotů světové kinematografie - “Casablanca” - totálně zruinovaný a ponížený dabingem. Ani jména jako Humphrey Bogart a Ingrid Bergman nezastavila pohanské vandaly umění, aby navždy nevymazali jejich unikátní hlasy ze zkušenosti a prožitku české konzumní společnosti. Z důvodů zcela nepochopitelných však nechali americké písně, zpívané černochem, v původním znění, tedy ne „v českém znění“. Výsledkem takového přístupu k umění jsou pak neuvěřitelné slátaniny, podobné televizním produktům z Německa a Rakouska. 

Ve Finsku jsem v TV shlédl zajímavý český film “Hodina tance a lásky” – v původním znění krásného českého jazyka, s nezprzněnými hereckými výkony, s originálními zvukovými prožitky českých herců (jako Borise Rösnera). Ptal jsem se finských přátel, zda někdy nějaké filmy dabovali? Dívali se na mně s nepochopením, jako bych se vynořil z hlubokých pralesů: „Nikdy“, zněla odpověď.

Občasné blogy mladé generace na téma „Což třeba zrušit český dabing?” se vyznačují soustředěním na otázky jazykové vybavenosti národa. Otázka znalosti jazyka (obzvláště angličtiny) je v globálním světě jistě důležitá, řekl bych, že pro osobní i národní úspěch kritická. Hlavní a nenapravitelnou škodou způsobenou dabingem je však ztráta citu pro umělecké dílo, respektu pro originál a úsilí jedince – degradace kvality uměleckého díla. Taková ztráta kulturní krve se přenáší z kinematografie i na ostatní umělecká a vědecká díla, kde originalita je a zůstává podstatou tvůrčí práce. Závažnější diskuze dabingu v české společnosti chybí. Provinční "kondelíci" a duševní lenoši musí nejdříve odejít, než mladé generace přestanou pochytávat jejich "hodnoty". 

Originální herecké výkony, barva a intonace hlasu, vtip, náznaky ironie či jen třeba přízvuk se v dabingu ztrácejí. Doporučuji českým spotřebitelům dabovaného “umění”, aby si občas pustili německou televizi a podívali se na české filmy zdabované do němčiny. Uslyší své miláčky, jako Buriana, Wericha, Sováka či Menšíka, jak promlouvají hrubými, skřípajícími hlasy německých dabérů. Budou tím vyléčeni navždy a budou jen kroutit hlavou nad zprzněním dobrého českého filmu. Nedělej druhým…atd. Problém zůstává, že se neučíme z chyb druhých, ale jaksi dychtivě jejich chyby přejímáme.

Americký film “Lost in translation” se zabývá vším, co se v našich životech ztrácí v překladu. Vtipné narážky, urážky, dvojsmysly a jiné hrátky s jazykem se často do češtiny (nebo z češtiny) překládají jen velmi obtížně. Žádný překlad, ani ten nejlepší, se originálu nevyrovná. Žádný originál nelze “vylepšit”: originál lze pouze změnit, upravit a přetvořit v neoriginál. Proto se to nedělá. 

Mladý český bloger napsal: “Když jsem poprvé viděl “Lost” s dabingem na TV Nova, poklesla mi čelist úžasem nad tím, jak špatně se dá dabing udělat. Postavy s britským, americkým, australským, francouzským, „černošským“ a dokonce arabským přízvukem nejsou nijak odlišeny. Arab, který má mluvit s těžkým přízvukem, mluví jako pražský teenager. Vtípky jedné z jižanských postav, založené na komolení anglických slov, jsou pryč. Za sebe musím říci, že kdybych se na seriál poprvé podíval na Nově, odešel bych po půl hodině od televize s tím, že jde o nebetyčnou pitomost.”

Proto se v ČR také neujal vynikající americký seriál “Seinfeld” – protože opravdový vtip a humor, tak jako opravdová kvalita, se nedají (a nemají) dabovat.

Průzkumy ukazují, že angličtina (24%) v ČR pokulhává za němčinou (31%). Přitom v Dánsku mluví anglicky 83% lidí, ve Švédsku 85% a v Nizozemí 89%; i v Německu dnes již 51%. Proč tomu tak je? Protože k angličtině nelze přistupovat jako k jinému cizímu jazyku, jako třeba k němčině, francouzštině či španělštině. V éře internetu a globálních komunikací angličtina není cizí jazyk, ale nutný technický nástroj, nezbytné vybavení informovaného pozemšťana, něco jako základní matematika. Žádný jiný jazyk podobnou funkci neplní. Proto je tomu tak a mnohé evropské národy to již pochopily. (Polsko nám zde trochu uniká: domácí filmy jsou uváděny s anglickými titulky – za účelem zvýšení jazykové úrovně národa.) Jakmile se malé děti naučí anglicky, jako v menších zemích Evropy, dabing vymizí. Vzdělaná generace Evropanů dabing prostě nepřipustí…

Víte, že v ČR dodnes platí zákon (spíše unikátní), že dětské programy musejí být vysílány v rodném jazyce? Švédské a finské děti neznají dabing: sledováním zahraničních seriálů se učí nejen anglicky, ale i dobře a rychle číst pomocí titulků. Angličtina pro ně přestává být cizím jazykem a stává se užitečným nástrojem. Pak to Masarykovo „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ dochází svého naplnění, i když nám Čechům to zní jakoby výkřik z doby úplně jiné....

Původní americký „dubbing“ (z angl. to dub) je vlastně „re-recording“ a má pramálo společného s českým „tlumočnickým“ dabingem. Na konci éry němého filmu se herci vraceli do studia a narychlo „dubbovali“ (synchronizovali) své vlastní hlasy do němých verzí. (Ani ten první dabing nebyl tlumočnický: Louise Brooks odmítla namluvit „The Canary Murder Case“ a její hlas musela suplovat jiná herečka.) 

Dnes se v USA užívá dubbing výhradně k post-produkčnímu přepisu, přemluvení a re-mixu určitých pasáží vlastními herci - protože už nejsou peníze na nová scénická natáčení. Americký dubbing přejal i režisér Fellini, který když měl své umělce, jako Mastroianniho, příliš unavené, tak jim dovolil, aby na kameru plácali nesmysly. Druhý den pak ve studiu museli dubbovat přesným, uměleckým textem. Umělec dubbuje sám sebe, za účelem většího uměleckého zážitku; to je zcela legitimní – jako když spisovatel přepisuje své odstavce. 

V Německu dabing rozkvetl až po r. 1945, kdy se narychlo přetlumočila řada filmů amerických, dříve zakázaných Hitlerem: od “Gone with the Wind” a “Citizen Kane” až po “Casablanca”. Hitlerův dabing však již převládl, Němci již nerozuměli anglicky. Berlín se stal metropolí dabingu. Dabing byl sklouben s politickou cenzurou, protinacistická “Casablanca” byla zkrácena o 20 minut, až do r. 1975. Bogartovo slavné “Here´s looking at you, kid” se stalo "Ich seh' Dir in die Augen, Kleines" (Dívám se Ti do očí, maličká) – a bylo to!

Češi jsou v překladech jistě mistři světa. Lze jen vzpomenout výborného amerického filmu "Full metal jacket", který byl přeložen jako "Olověná vesta"! V názvu to ještě projde, ale když hrdina před svojí sebevraždou vysvětluje, že má nabito "ostrými" (tj. full metal jacket), české titulky prostě píšou "olověná vesta". Ještě štěstí, že nikdo nepřemýšlí a každému jsou takové "volověné" nesmysly obnošenou vestou. Vrchol je ovšem ve filmu "Scarface", kde je původ šrámu na tváři zesměšněn otázkou, zda je to From eating pussy? Český titulek však píše: "Žral jsi kočky?" Takovými vynalézavými blbostmi je krmen nic netušící konzument kultury českých filmových "festivalů".

Francie, Italie, Německo a Španělsko (t.zv. FIGS skupina eurodabingu) prostě po válce pokračovala v cestě zahájené totalitními vládami supernacionalismu, které dovolovaly pouze dabované verze zahraničních filmů. V Italii bylo oficiální vládní politikou vložit “základní italštinu” do veškerého filmového umění. Od těch dob se v zemích FIGS (ale i v ČR) dabing považuje za daný, institucionalizovaný a v podstatě nediskutovatelný. Filmové umění (tj. nedabované) se uklidilo do elitářského ghetta t.zv. “filmových klubů” - kde zůstává dodnes.

Dabing ničí hned dvakrát: poprvé vymazáním originálního hlasu a někdy i zvuku, a podruhé vložením nového textu a hlasu. Takhle radikální přepracování uměleckého díla je v ostatních uměních neslýchané a např. v malířství považováno za zločin a v literatuře či vědě za plagiarismus. Evropskou tragedií je, že většina diváků v zóně FIGS se naučila dabing upřednostňovat. Státem iniciovaná “úprava zahraničních filmů”, tj. nabídka dabingu si tak vychovala celé generace odpovídající poptávky. Zahraniční filmy přestaly fungovat jako umění a staly se vhodně “upraveným” artiklem lokální masové spotřeby: vizualizace vítězí nad obsahem, obrázky nad textem, scéna nad scénářem a “lip-sync” nad dialogem. Nedokonalý “lip-sync” udělá z filmového drahokamu směšnou frašku, stejně jako špatná volba dabérova hlasu, zakořeněná dabérova image či konflikt studia a přírodního zvukového pozadí. 

Titulky se od dabingu fundamentálně liší a je nesprávné je vnímat jako pokus o úplný překlad. Jsou podobnější titulkům z němých filmů: divák si význam celé řady cizích zvuků domýšlí, testuje logiku vlastní představivosti a tak se vlastně cizí jazyk učí – jako malé děcko. Jde spíše o “texting”, tj. vybrané, nosné citáty, které poskytují základní orientaci v prožitku cizojazyčného originálu. Titulky musí být minimální, aby nenarušovaly zvukově a významově náročná místa. (Často nejde o to, co se říká, ale jak je to řečeno.) Umění titulků spočívá ve volbě toho, co lze vynechat, ne jak doslovně překládat. Titulky nejsou pro diváky, kteří hledají v umění jen nenáročnou zábavu a oddych.

V konečném dopadu titulky ale degradují vizuální vjemy opakovaným tříštěním pozornosti a pendlováním mezi obrazem a textem. Titulky povyšují slova nad integritu vizuálního vjemu. Kinematografie však není ani vizuální ani verbální medium: jde o uměleckou syntézu (tak jako v divadle) obou základních prvků, textu i obrazu.

Kinematografie je velmi, velmi nedokonalé umění v globálním Babylonu jazyků. Jeho plná integrita je zachována pouze v “původním znění”.

Jak tedy dál? Jak zachovat celistvost filmového umění a přitom je efektivně sdílet mezi národy ve všech jeho formách a jazycích je otázkou stále palčivější pro mladší generace nových Evropanů.

 

Prevzaté z blogu Milan Zelený so súhlasom autora


MILAN ZELENÝ

Globálný profesor, ktorý pôsobí na Fordham University v New Yorku, ale tiež na Univerzite Tomáša Baťu v Zlíne, Xidian University v Xi´an, Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of Technology, Kanpur a IBMEC Rio de Janeiro. Už 34 rokov je šéfredaktorom medzinárodného časopisu Human Systems Management. Dlhodobo drží 1. priečku v rebríčku najcitovanejších českých ekonómov.. 

 

 

 

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Úrad vlády ukázal, za čo dal Kaliňákovi miliónové pokuty

Pokuty za vyše 4,8 milióna eur pre ministerstvo vnútra sú za diskriminačné podmienky tendrov na informačné systémy. Ministerstvo o nich klamalo.

TV

Obesíme ťa: Kto a prečo chce obesiť Michala Havrana

Šéfredaktorka sa rozpráva s M. Havranom o knihe, ktorá vyjde v utorok.


Už ste čítali?